Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme maximálně jednou za měsíc.
Výstava na květen
Ota Prouza - Křižovatky osamělosti
Procházím tudy…
S obrazy Lenky Růžičkové jsem se setkal díky malířce Evě Prokopcové. Když mi letos na jaře půjčila desky s Lenčinými obrazy z let 2013 – 2017, netušil jsem, že to bude jediné, co z její tvorby zůstane…
Nad Lenkou se v půli léta zavřely vody…
Snažil jsem se zjistit, jaká byla, co prožívala, jak uvažovala o svých obrazech… Chtěl jsem jí položit otázku, kdo je tou éterickou postavou z jiného světa, která prochází všemi jejími obrazy… Z pár útržků, které jsem posbíral, sestavuji neumělou koláž.
Lenka vyšla z náročného rodinného prostředí. Od dětství malovala. Za podpory malířky Evy Prokopcové se připravovala k přijetí na akademii. To se nepodařilo. Otčím její obrazy zničil. Lenka zápasí s těžkými depresemi. Často je náročné i jen být mezi lidmi. Vystřídala řadu profesí – pokojská, dělnice na výrobních linkách, třídička balíků na poště… Četla Schopenhauera v originále… V jedné ze svých prací potkává partnerku, se kterou prožije neuvěřitelných dvacet osm let. Maluje na stole v koutku malého bytu. O svých obrazech nikdy nemluví. Je to jiný svět, který si chrání a je třeba, aby zůstal uzavřen.
Nad Lenkou se v půli léta zavřely vody. Ještě předtím stihla zničit téměř všechny své obrazy, deníky a záznamy snů…
Lenčiny obrazy připomínají vitráže. Jasnými barvami prosvěcují temnotu. Krajinami tvořenými ploškami čistých sytých barev prochází světlá postava. Štíhlá, křehká, dalo by se říct zranitelná. S jemně vykreslenou tváří. Postava ostře kontrastující s krajinou, kterou prochází. Postava na rozhraní mezi mužem a ženou… Je to asketa, který se odvrátil od tohoto světa a upřel svůj zrak někam dovnitř? Je to průvodce dávným příběhem, který se opakuje od počátku světa? Je to…?
S touto postavou procházíme krajinou. Opatrně našlapujeme ve žhnoucích lávových polích. Dotýkáme se obnažených kořenů stromů. Choulíme se pod jejich ochranou. Odpočíváme u křišťálových jezer. Necháváme se unášet v oblacích. Procházíme ustavičně se opakujícím příběhem, ve kterém je třeba projít vodami, aby přišel nový začátek…
Jiří Mach, prosinec 2024
Fotogalerie ↓
Vojtěch Proske (*1993) je jedním z umělců sdružených kolem Ateliéru radostné tvorby v Praze na Letné.
Od prvního obrazu, který začátkem roku 2022 namaloval akrylem na plátno, se Proske drží tématu městské civilizace a její nepřehlednosti. Ve výtvarných zkratkách, které často přecházejí do čistě abstraktních kompozic z obdélníků, skvrn a klikatých čar, naznačuje křižovatky ulic, rytmy domů, hrany oken. Proske je suverénním malířem, ale když přišel poprvé do letenského ateliéru, měl jen bezpočet barevných skic uložených v mobilu. Kreslil si prstem po displeji pomocí výtvarných aplikací, a to byla jediná jeho díla. Rok předtím se přestěhoval do Prahy z Jeseníku, pohraničního maloměsta, kde už cítil jen ustrnulost bez vyhlídek na změnu. Od dětství se musel vyrovnávat s pocitem, že nezapadá mezi ostatní a nerozumí jim, a dnes už ví, že jeho odlišnost způsobil Aspergerův syndrom. Už po půl roce tvorby zvládl první samostatnou výstavu „Pod vlivem mnoha faktorů“ v pražské galerii Velryba (2022), v dalším roce následovala výstava v galerii Art brut Praha a rozsáhlý profil v časopisech Revolver Revue. Byl také součástí výstavy Myšlení obrazem v GHMP (2023). V září 2024 vyhrál veřejnou soutěž na vytvoření velkoplošného obrazu, který bude umístěn ve stanici metra I. P. Pavlova.
Vojtěchovu tvorbu můžete sledovat na instagramu:
https://www.instagram.com/prijmeninepovim/
Text je převzat z webových stránek Ateliéru radostné tvorby:
https://www.altanart.cz/
Jiří Mach, říjen 2024
Fotogalerie ↓
EtchingRoom1 jsou Kristina Jaroš a Anna Choďkova, umělkyně z Kyjeva, dnes usídlené v Berlíně.
V Táboře realizují mozaikový mural, v Antikvariátu Bastion vystaví své hlubotisky a do vitrín galerie Old Space umístí svoje projekty pro kolemjdoucí.
EtchingRoom1 vytěžují dědictví rané sovětské avantgardy. Starý technický svět zabydlují novými tvářemi. Vyhozené pixly rozbíjejí kladivem, aby ze střepů poskládaly nový obraz.
výstava probíhá v rámci festivalu Tabook
Fotogalerie ↓
Detail (*1984)
Fotogalerie ↓
Markéta Kotková se věnuje intuitivní malbě, grafice a ilustraci. Od roku 1999 tiskne barevné litografie v kamenotiskařské dílně Petra Korbeláře. V edici Papillon od roku 2010 vydává samonákladem své autorské knihy. V posledních letech experimentuje s výrobou přírodních barev, které používá ve své tvorbě. Je členkou sdružení českých umělců grafiků Hollar. Kromě vlastní tvorby působí jako lektorka zážitkově vzdělávacích dílen pro děti i dospělé.
Více informací o jejích aktivitách a ukázky z její tvorby najdete na www.kotkova.cz
Doteky Matky Země
Z obrazů Markéty Kotkové dýchá bytostný ženský princip. Odkazují na něj opakující se organické tvary vztahující se k rození a mateřství. Zvou nás na cestu ke kořenům, k počátkům života.
Pro vnímání obrazů Markéty Kotkové je významná materiálová rovina. Malířka pracuje s přírodními pigmenty, které si sama vyrábí. Obrazy se tak stávají přímým otiskem Matky Země. Odkazují někam k „za naše počátky“, tam kde naše kořeny mají své zdroje.
Obraz se stává relikvií – předmětem dotýkaným Matkou Zemí…
A jako relikvie nese její moc.
Jiří Mach, červen 2024
Fotogalerie ↓
Kateřina Tůmová | Fragmenty | 2021
Soubor kaleidoskopických zátiší inspirovaných tvorbou Alvina Langdona Coburna.
Zuzana Richterová | Beztíže | 2022
Beztíže je soubor inscenovaných fotografií akvabel pod hladinou. V bazénu mizí zákony gravitace a tělo modelky je loutkou v téměř beztížném stavu.
Ateliér nových médií na VOŠTŘ a SUŠTŘ Praha 1 U půjčovny 9
Ateliér je na škole od roku 2009, jeho cílem je integrovat oděvní a tradiční řemeslnou textilní tvorbu do světa současných prostředků vizuální a audiovizuální komunikace.
Fotogalerie ↓
Lenka Pudilová
Pocházím z Tábora a mnoho let žiji a tvořím v Českých Budějovicích. Jako malá jsem ráda malovala a tvořila, ale nebylo to dále rozvíjeno, tak moje obrázky zůstaly v památníčku a deskách...
O pár desítek let později na mateřské jsem měla silnou potřebu kreslit a malovat, vyjádřit se tvořením. Koupila jsem si tedy pastely a začala intuitivně malovat. Za nějaký čas - na doporučení jednoho umělce a hlavně z mé touhy pokračovat a učit se - jsem začala navštěvovat lekce malby.
Začínala jsem akrylem, pak jsem se na jednom kurzu dotkla plátna olejem a to byla láska na první dotek. Olejomalbu miluji, krásně můžu klouzat štětcem po plátně, mazlit se s barvami a tvořit obraz.
Jsem malířka, tvořilka. Mám ráda barvy, zvířata, květiny, zátiší i abstrakci. To vše můžete vidět v mých obrazech, které maluji olejem, akrylem nebo suchým pastelem. Ráda si hraji s barvami. Krom malování plstím z vlny merino krásné něžné víly a andělky.
Tvoření mě baví a přináší radost. Pokud se i Vám moje obrazy nebo andělky líbí, tak je to pro mě dvojnásobná radost!
Fotogalerie ↓
Bedřich Čermák (*1944 v Dolních Chabrech)
Dětství a dospívání má spojeno se Severními Čechami, kam jeho rodiče odešli po válce jako noví osídlenci. V roce 1963 vystudoval obor propagační výtvarník na Střední odborné škole výtvarné v Praze – „Hollarka“.
První výstavu obrazů mu v šedesátých letech v Litvínově uspořádal kulturní publicista Mirek Kovářík. Ve druhé polovině šedesátých let se Bedřich Čermák intenzivně věnuje tvorbě. Byl přijat na FAMU, ale v souvislosti s tragickými událostmi v roce 1968 tam nenastupuje. Během dalších let vystřídal několik míst pobytu a řadu zaměstnání – propagační výtvarník, lesní dělník, asistent kamery, pomocný zedník, hlídač, vychovatel. V letech 1991 – 1996 absolvoval studium arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a poté studium speciální pedagogiky na Univerzitě J. A. Komenského. V období 1996 – 2020 pracoval jako arteterapeut a psychoterapeut s lidmi závislými na návykových látkách v Českých Budějovicích a Českém Krumlově. Jeho hlavním pracovištěm byla Psychiatrická léčebna Červený Dvůr.
Vedle svých pestrých profesích se vždy věnoval výtvarné činnosti – zejména malbě a koláži. V jeho tvorbě se objevují silné názvuky surrealismu. Na řadě obrazů je znát, že si – jak sám říká – „potřeboval vypořádat něco s panem Magrittem“. Své obrazy prezentoval na výstavách v Litvínově, Praze, Kolíně, Českých Budějovicích, Táboře a Českém Krumlově.
Bedřich Čermák žil padesát let v Českých Budějovicích. V roce 2020 po odchodu do důchodu se přestěhoval do Kokovic na Kladensku.
Výstava Nová území je sestavena z obrazů, které se poněkud vymykají dosavadní tvorbě Bedřicha Čermáka. Když jsem je viděl poprvé, domníval jsem se, že jde o zásadní zlom v jeho tvorbě. Teprve při setkání, na kterém jsme vybírali obrazy na výstavu, jsem se dověděl jejich příběh.
V sedmdesátých letech připravoval Bedřich Čermák materiály pro projekce k hudbě. Podklady maloval fixem na diapozitivní film. Po padesáti letech se k těmto abstrakcím vrací. Digitalizuje je, tiskne a následně je přetváří akrylovými a olejovými barvami. Výsledné obrazy jsou plné emocí. Proces jejich vzniku je metaforou toho, že „nová území“, která v životě hledáme, jsou vždy spjata s naší minulosti. Kontakt s ní a její přijetí je uzdravující a pomáhá jít dál.
Jiří Mach, březen 2024
Fotogalerie ↓
Jakub Eliáš
Jakub Eliáš (*1972) se vyučil prodavačem a dvacet let pracoval v různých obchodech v Ústí nad Labem. V devatenácti letech začal pít alkohol. Koncem devadesátých let absolvoval léčbu závislosti. Kolem roku 2010 se u něj objevují vážné duševní potíže, opakovaně pobývá v psychiatrické léčebně a krátce na to odchází do invalidního důchodu. Po jednom z pobytů v psychiatrické léčebně se začíná intenzivně zajímat o výtvarné umění. Dochází do knihovny a studuje knihy o umění. První kniha, kterou čte, je věnována baroku. To ho fascinuje napětím a dramatičností. Sám začíná tvořit. Mez jeho první obrazy patří vzpomínkové portréty spolupacientů z psychiatrické léčebny. Hledá inspiraci v plakátech a reprodukcích barokních obrazů. Fasicnuje ho Pablo Picasso, Georges Rouault, Max Beckmann, Edvard Munch, a Andrzej Wróblewski. Jejich obrazy se zpočátku pokouší kopírovat, ale jedná se spíše o jejich svojskou interpretaci. Tvorba se stává nedílnou součástí Jakubova života. Osvojuje si techniku olejomalby a akrylu. Převážně ale používá olejový pastel v kombinaci s propisovací tužkou. Velkou část Jakubovy výtvarné produkce tvoří koláže. Má v oblibě média do kterých se může „opřít“. K tomu jsou pastely ideální. Štětce při prvních pokusech o malbu podle vlastních slov zničil během několika hodin a brzy je nahradil špejlí a špachtlemi.
Jakub maluje ve vlnách. Střídají se období, kdy nevezme tužku do ruky a měsíce, kdy není dne bez obrazu. Přísně odlišuje obrazy na čistě privátní a na ty pro oči druhých. Ty první vznikají v největších temnotách. Jsou charakteristické prázdným prostorem, ve kterém se vyskytují lidé spoutaní dráty a odnikud nikam procházejí zahalené postavy rakvonošů. Jedná se o obrazy s velmi chudou barevností. Naopak ty druhé jsou charakteristické jasnou barevností a ostrými silnými liniemi.
Jakub zpravidla pracuje v tematických cyklech. Mezi významná témata patří války, sérioví vrazi, prožívané emoce, vztah muže a ženy, včetně explicitních zobrazení sexuálních scén. Za pozornost určitě stojí řada autoportrétů a obrazů inspirovaných hudbou. Svébytný cyklus tvoří obrazy věnované alkoholu. Obrazy s opakujícími se názvy Delirium, Alkohol, nebo Památník alkoholismu jsou milníky Jabubova boje se závislostí.
Zvláštní roli na Jakubových obrazech má podpis. Od počátku je pro něj na obraze vyčleněno místo. Podpis s přesnou datací, někdy i hodinou vzniku je pro Jakuba způsob, jak být součástí obrazu. Zároveň je prvkem pro rekonstrukci chronologické mapy stavů duše. Jakub datuje a podepisuje své obrazy velice důsledně. Přesto jsem našel v jeho tvorbě několik obrazů bez podpisu. Když jsem ho na to upozornil, odpověděl, že téma obrazu bylo tak hrozivé, že odmítl stát se jeho součástí. Místo pro podpis bylo připraveno, ale nevstoupil…
První Jakubovy výstavy jsem uspořádal v roce 2015 v Českých Budějovicích a v Táboře. Po zjištění, že jeho obrazy nacházejí své diváky, Jakub vystavuje sám. Následovaly výstavy v Ústí nad Labem, Duchcově, Děčíně a poslední v galerii Art Brut Praha. Jakubova tvorba je zastoupena ve sbírce spontánního umění Poetické galerie Antonína Jiráčka a v několika dalších soukromých sbírkách.
Jiří Mach, únor 2024
Fotogalerie ↓
Fotogalerie ↓
Kamila Doubková (*2002)
Pocházím z Chýnova a jsem studentkou Západočeské univerzity v Plzni, kde studuji třetím rokem bakalářského studia na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara obor Grafika. V letech 2017 – 2020 jsem studovala na Střední umělecko-průmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově, obor Užitá malba.
Kreslím a maluji již od dětství. V mé tvorbě mě nejvíce inspiruje příroda a klasické náměty. Nyní se nejvíce zabývám grafikou, a to klasickými tisky vytištěnými ručně v tiskařských lisech (tj. litografie, suchá jehla nebo linoryt). Ráda pracuji s nadsázkou a vyjadřuji různé emoce. Jsem ráda, když si divák v mé tvorbě najde něco svého.
Kromě mého největšího koníčku, tedy umění, ráda jezdím na kole nebo na kolečkových bruslích. Chodím do přírody a objevuji nová místa, kde čerpám novou energii, kterou následně vnáším do svých prací.
